, Příběhy
O cigaretách už se mi nezdá
Kateřina
Záliby: knihy
Z prvního cíga - myslím, že to byla Sparta - jsem si potáhla, když mi bylo šest. Přemluvila mě k tomu máma, aby mi kouření navždycky znechutila.
Ve čtrnácti jsem začala chodit s klukama ze sídliště hulit do lesa, v patnácti jezdila na gympl o dva autobusy dřív, abych stihla vykouřit kusovku koupenou v trafice. V prváku na vysoké jsem utrácela většinu peněz za Startky, dokud jsem se nenaučila balit vlastní cigarety.
Hulila jsem prakticky non-stop, doma, při práci, u piva, furt. Chuť na cígo mě budila ze spaní a kouřila jsem i nemocná. Ranní kašel mi připadal normální a cigaretu mám v ruce snad na každý fotce, kde je mně víc než šestnáct. Nepamatovala jsem si, jaký to je žít a nekouřit, protože jsem to skoro nezažila. Myslela jsem, že nikdy nepřestanu, že budu jako seschlá babička hulit až do smrti. Dokud se v tom ranním kašli neobjevila krev. Od té doby je to můj asi dvanáctej pokus přestat. Nejdýl jsem nekouřila dva roky, ale prakticky pořád frčela na nikotinu v nějaký zdravější podobě. Utratila jsem mnohem víc peněz za nikotinový žvýkačky, než bych kdy byla schopná prokouřit. Jinak jsem nebyla schopná se soustředit, můj pracovní výkon šel do kytek, ráno jsem nemohla vstát a přes den se mi chtělo spát
Teď je mi pětatřicet, nekouřím víc než 20 měsíců, z toho 11 bez žvýkaček a jinýho nikotinu, a všechno tohle je pryč. Pořád mám sice pocit, že mi trochu něco schází, ale většina radosti se zase vrátila.
Nezdá se mi o cigaretách, už na ně nemyslím, když jsem ve stresu anebo smutná, naučila jsem se být sama se sebou. A doufám, že naposledy, protože přestávat fakt není snadný.
(Kateřina)